„K boxu jsem se dostal vlastně náhodou. Byl jsem na nějakém boxerském filmu a ten se mi hrozně líbil. Já nebyl zvlášť tělesně vyvinutý, říkali mi „Kubíček“, a teď po tom filmu jsem dostal ohromnou chuť něco dokázat, chtěl jsem se stát pořádným chlapem. Jako pekařský učeň jsem chodil v Plzni do pokračovací školy s nějakým Vokurkou a ten mi poradil, kam bych mohl chodit box trénovat. Napsal jsem domů mamince, pošli mi peníze, chci se dát do Sokola, koupil jsem si cvičky, trenýrky a vydal jsem se mezi boxery… V tělocvičně školy Komenského ulici to bylo. Začínal jsem s Maškem. Dostal jsem párkrát do nosu, častokrát jsem chtěl toho nechat, nakonec však klukovská zpupnost zvítězila. Pomalu jsem začínal získávat respekt. Až jsem byl pozván do Prahy k utkání. Měl jsem strach. Seděl jsem v šatně v koutku, Pražáci se masírovali, každý měl učesanou pěšinku uprostřed, při vstupu do ringu jsem zakopl o provaz… Ale nakonec jsem pražského borce zrychtoval. A to mi dodalo chuti. Začal jsem pořádně trénovat a získávat první úspěchy ve svém klubu BC Plzeň.
Třináct let jsem za BC boxoval – od roku 1925. Dostával jsem i nabídky, abych šel k profesionálům, ale já jsem o to nestál. Dost jsem četl a poznal jsem, jak často profíci končili. Já dělal pekařinu v Plzni na Roudné u Járy a byl jsem spokojený. Kde jsme měli ring? Nejprve na Borech na „Tivoli“ a potom v Pekle. Tam taky chodili trénovat pingponkáři (např. mistryně světa Depetrisová, Votrubcová aj.). Byli jsme dobrá parta. Vzpomínám si… Hejtmánek, Šíša, Bartovský, Baxa, Pytlík, Kašpar… Boxovali jsme s kladenskými kluby, s ČAFK Vinohrady, Českým lvem Praha, BC Smíchov… většinou jsme byli úspěšní.
Dnes v Plzni box vymizel. Mrzí mě to. Teď mají přece chlapci lepší podmínky, než jsme měli my. Kolikrát člověk musel v práci před mistrem utajovat všelijaké ty bolesti z utkání a pořádně makat! My jsme skoro všichni pocházeli z dělnických rodin, nebyli jsme zhýčkáni, proto jsme k tomuto tvrdému, mužnému sportu přilnuli.
Když se tak dívám zpět, myslím si, že jsem propásl mnoho věcí. Neuvědomil jsem si, že se okamžiky neopakují. Kdyby tak člověk mohl znova všechno absolvovat s nynějšími zkušenostmi. Ale nelituji. Byla to krásná doba, když jsem boxoval…
František Černý – to byl borec. Však vám to pamětníci potvrdí. V roce 1927 porazil na body i Frantu Nekolného. V pětašedesátém roce se spolu opět setkali v Karlových Varech při natáčení filmu Zlatokopové z Arkansasu – Nekolný coby tvrdý kovboj, Franta Černý jako náčelník okresní inspekce požární ochrany. S trochou zdravého sentimentu probrali všechny direkty, háky a side-stepy mezi dvanácti provazy.
Je mu čtyřiašedesát let. Je v důchodu. Ale pracuje. Vrátil se k pekařině. Jezdí na směny do JZD Stanovice, bydlí v Karlových Varech. Nikdy to neměl v životě lehké. Musel se s ním rvát. Nevzdává se ani nyní, když zůstal ve svém bytě v Moskevské ulici sám…
Franta Černý byl a je tvrdý chlap. Ale s dobrým a upřímným srdcem…
